Již od útlého věku (jak jsem si nedávno uvědomila) mě doprovází “přání” stát se maminkou. Začalo to asi v mých 6-ti letech, kdy jsem si vyprosila panenku Šušu, která byla úplně jako miminko. Ráda jsem si hrávala na to, jak se o miminko starám. Později, když už jsem byla starší, vždy mě to táhlo k dětem, dokonce jsem se jednu dobu chtěla stát učitelkou, ale to nebylo, to co jsem opravdu chtěla. Já nechtěla být učitelka, ale maminka. I když jsem nešla cestou paní učitelky, i tak jsem na děti nezanevřela. Starala jsem se o mladší bratrance, byla jsem jako aupair v Anglii, doučovala jsem děti a byla jsem také jako vedoucí na táboře. Děti mě doprovázeli na mé cestě často.

Ale jakmile jsem vyrostla z dětských her a po pár vztazích, našla jsem konečně muže, se kterým jsem si dokázala představit, že s ním budu miminko vychovávat a jaký by byl skvělý táta, věděla jsem, že s ním by se mé “přání” mohlo splnit. Náhoda (vesmír, osud – říkejte si tomu jak chcete) tomu chtěl a já musela vysadit antikoncepci, jelikož mi byla diagnostikovaná trombofilní mutace, při které by se antikoncepce neměla brát. Hned jsem si řekla, že je to fajn, že by jsme se pomalu mohli začít snažit o miminko. Ale ejhle, bohužel/bohudík mé tělo mi dalo hned vědět, že je něco špatně – menstruace, kterou jsem měla úplně pravidelnou díky antikoncepci, se nedostavila. Jelikož vše začalo v mých 17-ti letech právě nasazením antikoncepce – jako “lék” na to, že jsem menstruaci nikdy neměla, mi mé tělo chtělo asi říct, abych začala něco dělat.

… Díky tomu a díky gynekoložce, která mi řekla, že budu mít nejspíš problém otěhotnět, začala moje cesta za vytouženým miminkem. Potom vše nabralo rychlost světla – vyšetření, bylinky, padání vlasů, díky tomu, že jsem neměla estrogeny, další vyšetření, ale nic – NIC SE NEDĚLO. Nikde vidu ani slechu po menstruaci ani po miminku. Asi po roce, co cyklus nenaběhl, jsem si řekla, že to zkusím jinak. Začala jsem se lépe stravovat, začala jsem více cvičit, vyzkoušela jsem další různé bylinky, pročetla jsem o otěhotnění tisíce článků a co víc, s přítelem jsme si řekli, že to necháme náhodě a pokud se zadaří, tak budeme rádi. Bohužel další měsíce plynuly a NIC. A to NIC a ta beznaděj mě pomalu ale jistě dostrkali do CARU. Tam mi samozřejmě bylo nabídnuto (bez jiných možností) umělé oplodnění. Nechtěla jsem do toho hned jít, ale hormonální léčbu jsem podstoupila, abych viděla co a jak, jestli to bude zabírat. Ale zase ejhle, nereagovala jsem vůbec dobře, měla jsem snad všechny vedlejší účinky (o tom, že mi v podstatě nebylo nic vysvětleno ani nemluvím) a tak jsem si řekla, že to takhle nechci.

V tu stejnou dobu jsem narazila na hormonální jógu, hned jsem věděla, že to je “jiná cesta” a že by to mohlo být něco pro mě. Přihlásila jsem se na víkendový kurz a také jsem ho absolvovala. Moje cesta trvá již 3 roky, z toho 2 roky se s přítelem snažíme o miminko. Ale nyní vím, že jsem konečně na té správné cestě. Moje cesta nebude jednoduchá, vím to díky mému gynekologovi, ke kterému chodím nyní (po x-tých, které jsem vyměnila). Vše mi vždy naštěstí vysvětlí, se samozřejmostí se mě vždy zeptá, jestli nemám nějaké otázky. Ale i když to bude ještě trnitá a dlouhá cesta, já se nevzdám, protože mám podporu mého milujícího muže, pravidelně cvičím jógu (přes měsíc), která zázrakem funguje (dělá v těle pořádek s hormonama). A chci krůček po krůčku tuto cestu zdolávat a věřit, že se jednou dočkám.. NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

Ale proč to celé píšu? Protože kvůli těmto mým zkušenostem se zrodil nápad na centrum. Také chci pomáhat přijít na svět miminkům, které se “někde zasekli”. Chci nabídnout ženám (párům) jinou cestu. Proč by nemohla mít žena nějakou jinou možnost, ať už jde o podpůrné metody nebo třeba o přístup? Proč by přístup okolí nemohl být ohleduplnější a lidštější? Kde je nějaká podpora při tomto zátěžovém období? Musí opravdu zdraví pár podstoupit umělé oplodnění? PROČ? Jednoduchá otázka, těžká odpověď. Ale na tyto a další otázky bych chtěla (ne)plodným ženám a párům pomoci “odpovědět”.